Hirošima & Mijadžima
V pondělí jsme z úpatí Fuji cestovali do západního Japonska. Nejdřív autobusem, pak dvěma šinkanzeny a po skoro 7 hodinách jsme se konečně dostali až na hotel v Hirošimě. Pokoj je tu na japonské poměry až obscénně velký - má 53m2, je tedy 4-5x větší než některé naše předchozí ubytování. Vůbec tady ulice vypadají dost evropsky, široké bulváry, poprvé vidíme i tramvaje… je hrozně znát, že bylo město postaveno až ze sutin po válce.
Šli jsme do zatím nejhezčích zahrad, kromě želviček a koi kapříků jsme potkali i dalšího hada - zdravíme Kubíka do Prahy. Hned poté jsme šli na večeři na možná nejlepší sushi, co jsme tu měli. Miso polévka, 10 výborných nigiri sushi, dezert a to vše jen za 300 Kč na osobu. V Praze by to byla zážitková večeře za dvojku… Navíc tam byla hrozně milá a nápomocná obsluha. Jak je Hirošima daleko, tak tu není tolik turistů a máme pocit, že si nás tu místní váží o něco víc než třeba v Kyotu.
Na úterý jsme měli velké plány, den ale nezačal nejlépe. Už večer jsem cítil že se mi trochu vrací teplota, v 5 ráno jsem se ale vzbudil s bodavou bolestí v pravém uchu. Na otvíračku jsme proto zamířili k ORL. Potvrdilo se podezření, infekce se mi jen přesunula a mám zánět středního ucha. Dostal jsem několik prášků, atb a kapky do uší a musím si dát pozor aby mi ve čtvrtek v letadle nepraskl bubínek. Od Aničky jsem vyfasoval růžovou čepici, takže místní nevěděli, jestli jsem běžný turista nebo ztracený člen K-popové kapely v důchodu.
Na oběd jsme si zašli na hirošimské okonomiyaki, tradiční slané japonské palačinky, akorát tady k zelí dávají ještě soba nebo udon nudle. Pak už do přístavu a trajektem na ostrov Miyajima, kde jsme strávili aspoň druhou polovinu dne. Prošli jsme si pobřežní promenádu, pozdravili pár jelínků (tentokrát bez sušenek, narozdíl od Nary asi místní nechtějí, aby se jim to tu vymklo z rukou), navštívili plovoucí chrám, abychom zjistili že při odlivu moc neplave - stejně jako ikonická brána torii, která tvoří jeden ze 3 nejikoničtištějších obrazů Japonska. Do přílivu zbývalo pár hodin, tak jsme vyrazili na procházku lesem k lanovce na nejvyšší horu ostrova a užili si výhledy na okolní ostrůvky kde se pěstují ústřice. Po návratu do městečka dolů jsme je taky hned ochutnali. Na západ slunce jsme se vrátili k torii bráně a pak už jeli zpátky na hotel. Na večeři jsme zašli do zapadlého bistra, kde jsme se s milým postarším Japoncem - jediným člověkem v podniku, co nám i vařil - učili počítat do 10 japonsky. On se pak snažil naučit i jak počítat česky, ale ukázalo se že “ř” je pro místní opravdu neřešitelný problém.
Poslední celý den v Japonsku jsme v Hirošimě navštívili památník výbuchu atomové bomby, zašli se podívat do depresivního muzea katastrofy a na nedaleké vyhlídce si postavili origami. Při procházce parkem Míru našli jsme i růže darované Československem - symbolické propojení Hirošimy s Lidicemi, dvěma místy poznamenanými válečnou tragédií. Pak jsme se vydali na nádraží a šinkanzenem zpátky na východ se zástavkou u největšího hradu Japonska, Himeji. Ten vypadal dost podobně jako každý jiný japonský hrad. V rychlosti jsme si ještě před zavíračkou prolítli hradní zahrady a pak už zpátky na vlak do Osaky.
Tam už asi nepodnikneme nic kromě posledních nákupů a posedávání u jídla. Ve čtvrtek v 12:05 českého času odlétáme do Taipei a v Praze budeme v pátek kolem sedmé ráno.