Kjóto, část 2
V sobotu jsme vstali už kolem půl sedmé, abychom byli včas ve slavném kyotském bambusovém háji Arashiyama a vyhnuli se davům. Marně. Podobnou strategii zřejmě volí i ostatní turisti. Příště bude zřejmě lepší vstávat uprostřed noci. Háj samotný naskytnul příjemnou procházku přírodou, nábřežím a vyšlápli jsme si i na horu s opičkami co tu volně žijí a nechají se krmit. Prošli jsme si nedalekou chrámovou zahradu. Kvůli množství turistů bylo skoro nemožné dostat se na další zastávku, slavný Zlatý pavilón. Autobusy byly beznadějně narvané. Museli jsme trochu popojít mimo hlavní linku. Nakonec jsme se trochu náhodou dostali na čaj k extrémně příjemné paní, která sice neuměla skoro vůbec anglicky, ale pořád nám ukazovala různé japonské rekvizity co měla doma. Aničku tak postupně oblékla do svého kimona, pak nám na hlavu dala samurajské čepice, do ruky katany a mě provedla dalším matcha rituálem. Docela se divila, že mi to jde tak dobře - to, že jsme den předtím na jedné čajové ceremonii už byli, jsme taktně zamlčeli.
Doporučila nám nedalekou Daruma svatyni - Daruma je taková zamračená soška ze zenového buddhismu, symbolizuje vytrvalost. Díky kulatému dnu se vždy postaví zpátky, odtud pochází japonské rčení „sedmkrát spadni, osmkrát vstaň”. Svatyně je stejně jako předtím čajovna trochu schovaná a turisté tam vůbec nechodí, tak nám nadšená paní prodávající vstupenky dlouze, ale fakt hrozně dlouze vyprávěla co všechno můžeme ve svatyni dělat. Myslím, že její výklad trval déle než naše návštěva.
Pozdě odpoledne jsme se přeci jen dostali ke Kinkaku-ji, Zlatému pavilonu. Jedná se o bývalou rezidenci jednoho šóguna, po jehož smrti byla podle závěti přeměněna na zenový chrám. V roce 1950 ho jeden mladý schizofrenní mnich zapálil, prý z posedlosti jeho krásou, kterou nedokázal unést, a pavilon shořel do základů - dnešní podoba je tedy pozdější rekonstrukcí. Abychom měli vše z Kjóta odškrtnuté, spěchali jsme ještě na visutý chrám Kijomizu-dera, kde i přes blížící se zavíračku byly všude davy lidí jako v uličkách k Pražskému hradu. Hrozný blázinec. Rychle jsme udělali ikonické fotky a utekli odtamtud.
Neděle byla už klidnější, zašli jsme si na snídani, odhlásili se z ubytování, nepříjemně dlouhou chvíli jsme beznadějně na nádraží hledali volnou úschovnou skříňku na zavazadla - podle čísel jich tam bylo tisíce, ale davy vrcholícího Zlatého týdne je vzaly útokem. Nakonec se na nás však usmálo štěstí. Podstatně lehčím krokem jsme se pak vydali ještě do nadelaké zenové zahrady, místy by člověk vůbec neřekl, že je jen pár minut chůze od hlavního nádraží. Po rychlém obědě pak už šinkanzenem do Tokya - cestu co by člověk jel autem 7 hodin jsme měli za 2 hodinky za sebou, navíc na vteřinu přesně, jak jinak - a ubytovali jsme se na nedalekém hotelu na první 4 noci v největším městě na světě. Na večeři jsme si zašli na klasickou tokijskou lidovou večeři, na palačinky z řídkého těsta se zelím a dalšími přísadami, co se pečou přímo na stole. Stačilo si vybrat jednu z desítek restaurací v jedné pěší zóně kousek od hotelu, kterou turisti ještě neobjevili - super zážitek.