Tokio & Kamakura
Poslední dva dny nám svítilo sluníčko, tak jsme si nejdřív dosyta užili Tokya. Zajeli jsme si k jedné hipsterské ulici a vydali se na půlhodinovou procházku houstnoucím davem až k chrámu Meiji Jingu, který je nejzajímavější asi tím, že je uprostřed lesa v centru Tokya. Člověka by ani nenapadlo, že jde o umělý les starý jen něco málo přes 100 let - když v roce 1912 zemřel oblíbený císař a o pár let později i jeho choť, lidé chodili truchlit k branám Císařského paláce a chtěli vybudovat něco trvalého. Tak se vymyslelo, že se postaví právě tento les. 100 000 stromů přijelo z celé říše jako dary - každá prefektura, kolonie i Taiwan poslaly to nejlepší, co měli. Stovky tisíc mladých dobrovolníků je sázelo zdarma. Lesníci sestavili 150letý plán s pěti generacemi stromů: rychle rostoucí borovice měly chránit pomalejší duby a kafrovníky, které je nakonec vystřídají. Plán fungoval tak dobře, že les dnes hostí ohrožené druhy, které v centru Tokia neměly být - sovy, datle, vzácné kapradiny. Je to jeden z nejúspěšnějších ekologických experimentů 20. století. My trochu trpěli kvůli všudypřítomným davům, až později jsme si uvědomili, že je kromě Zlatého týdne ještě statní svátek Zeleně. Asi jsme si na návštěvu lesa nemohli vybrat horší den v roce. Ale jinak to tam bylo moc fajn, trochu nás pobavila i fronta takzvaně “na banány” v jednom koutku lesa - asi 80 lidí tam stálo až za roh, aby si mohli udělat fotku s posvátnou studnou která jim zajisté přinese nějakou tu korunku navíc.
Japonci mají také v oblibě kavárny se všelijakými zvířaty. Zítra nás čekají kapybary, dnes jsme s díky odmítli pozvání na vydry a sovy (vydry se posílají upytlačené z Taiwanu a sovy nemají co dělat na světle přes den), ale v pondělí jsme neodolali a vyzkoušeli Pig Café, kde se člověk mazlí s prasátkama. Chvíli jsme se s nima sžívali, Anička se jednoho černého trochu bála, ale byl to celkem fajn zážitek. Pak jsme si procházeli šílené turistické centrum, kolem známého přechodu na Shibuyi jsme se cítili už hodně nekomfortně, opravdu hlava na hlavě. Utíkali jsme proto do různých podniků po cestě. Já si třeba náramně užil Pokemon obchoďák a dárek pro Kubíka už mám vyřešený. Po návratu na Shibuyu jsme se ještě stavili u sochy jednoho z nejznámějších psů, Hachika. Ten chodil každý den svého páníčka vyzvedávat na nádraží - a když v roce 1925 v práci náhle zemřel, Hachiko na stejném místě věrně čekal dalších bezmála deset let, až do své vlastní smrti. Stal se z něj japonský symbol oddanosti a stanice před stanicí dnes nese jeho jméno.
Po západu slunce jsme vyjeli na vrchol mrakodrapu u Shibuyi, abychom se pokochali nekonečným mořem mrakodrapů a pak šli rychle na večeři a na kutě, protože nás v úterý čekalo brzké vstávání na výlet za Tokyo, do přímořského městečka Kamakura.
Tam jsme po příjezdu rychle před davy zaběhli do zajímavého chrámu, kde se dalo vyšlapat schody až na vyhlídku na pláž, součástí komplexu byla i malá jeskyně, jezírka s koi kapříkama a sošky na ochranu dětí. Po chrámu jsme se přesunuli o kousek dál, podívat se na 12 metrového Buddhu. Ten tam takhle sedí už přes 700 let. Původně byla nad ním podobná dřevěná stavba jako v Naře, ale kolem roku 1500 stavbu semlela tsunami, zůstal jen Buddha. Tsunami jsou vůbec v Kamakuře problém, vláda odhaduje, že je asi 70 % šance, že v dalších 30 letech nastane zěmětřesení podobné úrovně, co přes 103 lety srovnalo se zemí půlku Tokya. Pak by se městem přehnala tak velká tsunami, že by ji měl Buddha po hlavu - a to přitom sedí na malém kopci pár kilometrů od pláže.
Na oběd jsme si zašli na vyhlášeného grilovaného úhoře k rodině Okamurových, prošli si ještě jeden chrám s bambusovým hájem který se proslavil samurajem co tam spáchal seppuku a předčasně jsme výlet ukončili, Aničce nebylo od rána dobře a spíš se to zhoršovalo. Pak jsme šli už jen večer u hotelu na výbornou rychlou večeři do jedné restaurace mezi lokály. Trochu si odpočineme a zítra nás čeká poslední celý den v Tokyu.