Ósaka & Nara
Do Osaky jsme přiletěli v pondělí odpoledne hrozně vyčerpaní - odlétali jsme v neděli dopoledne českého času, na cestě jsme byli skoro 24 hodin. Ale statečně jsme ještě zabojovali proti spánku a šli si dát něco k jídlu na nedaleký rybí trh. Anička se olizovala až za ušima ze špízu Wagyu z Kobe, já se spokojil s plátky lososa a tuňáka na rýži. Japonsko hned na první dobrou potvrdilo, že je skoro jedno kam člověk vleze na jídlo, vždy se výborně nají.
Zašli jsme si dát šlofíka na krásný pokoj v tradičním střihu, vzbudili se ale kolem půlnoci… tak jsme to už nějak doklepali do rána a jali se prozkoumávat krásy Osaky. Počasí se oproti předpovědi vydařilo. Hrad byl krásný, zvenku určitě hezčí než zevnitř. Já si liboval, že hned zkraje vidím něco co jsem tehdy v roce 2015 neviděl, abych později z fotek vydedukoval, že jsem přesně tenhle hrad tehdy navštívil…
Nachodili jsme toho za den spoustu. Z hradu jsme si zašli na nadějnou procházku k beznadějně odkvetlým sakurám, pak jsme si v prvním šintoistickém chrámu koupili knihu na gošuin - razítka z navštívených svatyní s ručně dokreslenými klikyháky. Sbíráme o 106. Po chrámu jsme si dali výborný oběd v zapadlém bistru u staršího manželského páru. Ti uměli jen lámavou angličtinou a o Česku podle jejich výrazu nikdy neslyšeli, ale dali nám na cestu na štěstí dva náramky z jenových mincí. Lidi tu jsou vůbec extrémně příjemní a úslužní, klaní se několikrát skoro až na zem už jen za to, že člověk navštívil jejich podnik.
Cestou na nejstarší japonský budhistický chrám jsme si dali kávu v tradičně minimalistické kavárně. Po chrámu jsme chtěli získat trochu nadhled, vyrazili jsme k Tsutenkaku, typické osacké věži. Všude v ulicích u věži byl typický japonský blázinec, blikající barevné nápisy lákající dovnitř na gacha a podobné hry. Anička podlehla, zahrála si, a vyhrála 4 lístky s nápisem “Prohráli jste”…
Výhled z věže zase moc zajímavý nebyl, hezčí je zvenku. Abychom si spravili náladu, zašli jsme do Maiden Cafe - bizarního bistra/kavárny, kde člověka obsluhují infatilní holky s krátkou sukní. Když na ně chce člověk promluvit, musí zamňoukat, pokud mu přinesou objednávku, musí říct nějakou japonskou říkanku a dlaní ukázat srdíčko… Nevím, jestli Aničku bavilo víc to jak mi to bylo nekomfortní nebo to, jak si okolní hosti, kolikrát i muži ve středních letech, kupovali vystoupení zpívajících služek a pak s nima notovali. Fotit se ale nesmělo, to byla služba za příplatek.
Při hledání večeře v turistickém centru nás trochu zaskočila ulice, kde do restaurací vůbec nepřijímali turisty. I to asi dokresluje vztah Japonců k neustále vzrůstajícímu turismu. Před spaním jsme ještě prošli šílenou čtvrť Dotombori, kde člověka úplně vyčerpají davy a blikající cedule a billboardy. Times Square hadr.
Druhý den nás čekal celodenní výlet do Nary, městečka kde jsou už od roku 768 posvátní. Je jich tam přes 1300, chodí volně na ulici, mezi auty, občas zevlují v obchodech. Koupili jsme pro ně speciální sušenky a oni se nám pak chodili klanět. Jsou naučení, že když to udělají, dostanou sušenku. Někteří byli ale dost vlezlí, s jednou sušenkou se nespokojili. Hrozí pak i trknutí, mě ale jen začali z naštvání žvýkat bundu. Kromě jelínků Nara nabídla i krásné procházky v parcích, obrovskou sochu Buddhy v největší dřevěné stavbě na světě, všelijaké šintoistické i budhistické chrámy, další zdroj razítek. Moc se nám tam líbilo, i když se později začalo trochu kazit počasí. Opět nás nadchnulo jídlo, člověk se musí hodně snažit, aby byl s výběrem restaurace nespokojený.
K večeru jsme přijeli do Kyota, ubytovali se a obhlídli okolí z výšky z Kyoto Tower. Chrámů tu je fakt bezpočet, tak budeme mít do neděle co dělat. Tím spíš, že má teď dva dny bohužel pršet. Vymysleli jsme si kdyžtak náhradní program a ty opravdu pěkné věci necháváme na sobotu.