Kjóto, část 1
Na první celý den v městě chrámů Kyotu jsme si přivstali, abychom si dali výšlap na posvátnou horu Inari, při kterém se prochází tisíci branami. Ty tam staví firmy pro štěstí v podnikání. Raný budíček byl dobrý nápad - i přes nepřízeň počasí se skoro nedalo udělat fotky bez lidí, později to bylo jen horší. To, že pršelo, vlastně ani nevadilo - jen to dotvářelo atmosféru. Po cestě kvákaly žáby, nad hlavami nám občas proletěl havran. Kromě oranžovo červených branek jsme po cestě potkávali i malé svatyně a sochy posvátných lišek porostlé mechem.
Zašli jsme si do malého zapadlého bistra u silnice kde za v přepočtu 100 Kč na osobu servírovala jídla už nejspíš drahně let rozklepanýma rukama japonská babička. Zdi byly polepené stovkami, možná až tisíci lístečky spokojených zákazníků, tak jsme také jeden přidali. Trochu úsměvně pak působilo, že jsme po obědě jen o pár desítek metrů dál zapadli do evropsky vypadající kavárny, kde káva stála stejně jako oběd u babičky.
Za deště jsme si prošli další chrám s pagodou a v čajovně se sešli s bývalou Aničky kolegyní ze Samsungu a jejím přítelem. Obrovskou náhodou jsme na sebe totiž narazili po příletu v Osace na letišti - oni oproti nám letěli s Etihadem přes Abu Dhabí. Mají trochu jiné plány než my, tak jsme se zatím potkali jen takhle zběžně. Mimochodem, původně jsme měli v neděli jet z Kyota do Hirošimy, ale má hodně pršet a zároveň vrcholí Zlatý týden kdy je nápor japonských turistů nejhorší, tak jsme se rozhodli že pojedeme šinkanzenem do Tokya odkud budeme vyrážet na další výlety a Hirošimu si necháme na finále.
Protože dál pršelo, prošli jsme si místní trhy s jídlem, kde však většina návštěvníků byli západně vypadající turisti jak my. I tak jsme odcházeli spokojení, nasycení a o nějaký ten jen chudší. Na trhy volně navazovala proslulá čtvrť Gion, kde pracují gejši. Málo se ví, že to nejsou žádné kurtizány. Jejich práce je tanec, hra na šamisen, zpěv, kaligrafie, čajový obřad, konverzace a vytváření zábavné atmosféry na večírcích. Japonské prostitutky po druhé světové válce lákaly americké vojáky na to, že ony jsou ty gejši - a tak vznikl mýtus, který trvá dodnes. Postranní uličky v Gionu jsou od roku 2024 zavřené turistům, aby měly gejši trochu klidu - cizinci je bohužel pronásledovali, fotili, tahali za kimona apod., tak město muselo zasáhnout. My jsme sem tam nějakou zahlédli, ale místo pronásledování jsme radši zašli na tradiční japonskou palačinku okonomiyaki. Procházku nočním Gionem jsme zakončili procházkou kolem krásně osvětleného chrámu. Ještě jsme si vyfotili jednu ikonickou pagodu a šli na kutě.
V pátek mělo celý den pršet, tak jsme si naplánovali program uvnitř. Po snídani jsme zašli na čajovou ceremonii, kde nás nejprve japonky oblíkly do kimona, abychom pak zašli do tradičního domku se zenovou zahradou a při sezení na tatami na zemi jsme se naučili pár japonských frází a obřadně si vyrobili matcha čaj. Bylo to super, bavilo nás i následné focení. Po ceremonii jsme se přemístili do teamLab, což je těžko popsatelná interaktivní digitální umělecká instalace, kde se chodí mezi různými exponáty, hodně se hraje se světlem a zrcadly, člověk se místy i brodí ve vodě nebo si může nakreslit rybu a rovnou ji rozhýbat na animované zdi. Docela nás překvapilo, že se jednalo o zážitek přes 2 hodiny dlouhý. Abychom si trochu odpočinuli, zašli jsme do kavárny, pak si krátce prošli další z buddhistických chrámů, a nakonec se výborně najedli mými oblíbenými soba nudlemi v nedaleké restauraci.
Den jsme se rozhodli zakončit v muzeu moderního umění. Moneta ani Signaca mi nebylo dovoleno vyfotit, tak jsem aspoň vyfotil Aničku. Při odchodu z muzea nás zarazil leták na výstavu Josefa Lady ve vedlejším muzeu, to bylo fakt poslední co bychom tu čekali. Tam už bylo zavřeno, ale třeba tam ještě další dny stihneme zavítat. Nadšeně jsme leták ukazovali paní na recepci, ta pochopila, že jsme Češi a začala nám rukama nohama vysvětlovat, že se chystá do Česka na dovolenou, pojede do Prahy a do Českého Krumlova. Takové ty malé náhody…