Sahara — Merzouga
Maročané mají hlídkování na silnicích zřejmě za národní sport. Při dlouhé cestě k Sahaře jsme potkávali hlídku skoro u každé vesničky a jedna nás zase vyhmátla. Stáli s ručním radarem u benzinky před městečkem, kde byla na krátkém úseku omezena rychlost ze sta na osmdesát a hned na šedesát. Brzdili jsme podle značek, jenže to nestačilo, a po zastavení mi policista ukazoval, že jsme jeli pětasedmdesát. Na to, že šlo ještě o úsek osmdesátky, se nebral ohled. Tentokrát chtěl sto padesát dirhamů. Zkusili jsme fintu, že už máme jen poslední zbytky hotovosti a že jim můžeme dát eura. Na to začal policista někam volat a já jsem měl vystoupit z auta a počkat u jejich vozidla. Obratně jsem využil příležitosti a během dlouhého čekání na ortel jsem se skamarádil s druhým, mladším policistou. Ti dva se pak o něčem dohadovali a nakonec na mě mávli, že jsme turisté v jejich zemi a ať jedeme, bez placení.
K večeru jsme konečně dojeli k hranicím pouště. Nádherné zlaté duny nám vyrazily dech. Při nasedání na velbloudy nás však trochu zarazilo, že s námi v karavaně vyráží i početná a extrémně hlasitá rodinka. Idylka v poušti byla ta tam. Dokonce si na začátku cesty začali vyhrávat písničky z mobilu, po mých jedovatých pohledech z čela karavany toho však naštěstí nechali.
Cesta do tábora trvala dvě hodiny a pohodlné to úplně nebylo. Poušť je ale krásná. Užili jsme si i západ slunce. V kempu jsme se zaradovali, protože hlasitá skupinka se od nás odpojila do jiného tábora. U večeře jsme se potkali s dalšími hosty. Byly tam dvě třicetileté Španělky z Valencie a k tomu Ruska ve středních letech, která žije na Floridě a pořád cestuje po světě. Byla i v Grónsku, na Galapágách i v Antarktidě, koupala se s kosatkami na lovu. Vyměnili jsme si zážitky z cest a vyšlo najevo, že se za pár dní těsně mineme na Maledivách, kam ona míří dřív a my dorazíme až ten den, co ona odlétá. Docela náhoda!
Po večeři jsme se od ostatních odpojili, užili si krásnou noční oblohu s náznakem Mléčné dráhy a pak jsme to zakempili ve stanu, protože nás ráno o půl sedmé čekal budíček na snídani a východ slunce. Ten jsme po probdělé noci, kdy se stanem lomcovaly poryvy větru, spíš protrpěli, ale náladu nám spravil fakt, že cestu zpátky pouští jsme na velbloudech tentokrát absolvovali úplně sami, jen s Berberem, co se staral o velbloudy.