Džidda
Let z Vídně do Džiddy byl náročný. Sotva jsme vzlétli, půlka letadla se zvedla a šla se na záchod převlékat do svých typických bílých „ručníků". Vytvořila se tak fronta minimálně na půl hodiny, kterou navíc co chvíli rozbíjely letušky s vozíkem prodávajícím zboží a všudypřítomné křičící děti. Vedle nás na sedačce seděl starší pán, podle vzhledu typický Arab, ale překvapil nás — je z Chorvatska a žije v Bosně. Letěl s rodinou na pouť do Mekky. Nás cestou lehce zkoušel konvertovat na islám, ale statečně jsme odolali.
Pasovka na letišti byla chaotická, fronty se skoro nehýbaly, nevychované děti pobíhaly kolem celníků a jejich matky je marně naháněly. Když jsem konečně přišel na řadu, zrovna začala modlitba — celník si tedy prozpěvoval se sluchátky v uších, ani se na mě nepodíval, jen mě nevybíravě chytal za ruce, aby mi vzal otisky.
Ubytovaní jsme na tři noci v Mövenpicku. Večer jsme zašli do jemenské restaurace u hotelu na výborné jídlo. Po jídle jsme si řekli, že si zajdeme na dezert do blízkého obchodního centra, jenže cesta se pořádně zkomplikovala — přejít hlavní osmiproudovou dopravní tepnu bylo prakticky nemožné. Jediný přechod pro chodce v okruhu několika kilometrů fungoval jen po ostrůvek v polovině, pak už nezbývalo než přeběhnout, a to nám svítila červená. Pro pěší tu infrastruktura opravdu nestojí za moc.
Druhý den jsme se vydali k rozestavěné budoucí nejvyšší budově světa, která má jednou měřit tisíc metrů. Zatím má ale jen tři sta — po korupční aféře se stavba na pár let pozastavila. Prošli jsme se po promenádě u moře. Teploty šplhají přes třicet a ženám, které tu všude chodí výhradně v černém, vážně nezávidíme. Trochu nechápeme, k čemu tu mají tolik obchodů s oblečením. Zašli jsme se podívat i do akvária na chobotnici — recenze sice varovaly, že dovnitř pouštějí jen rodiny, my jsme ale měli štěstí a prošli. Chobotnice nakonec spala, takže návštěva byla spíš neúspěšná.
Sobotní odpoledne jsme strávili odpočinkem u hotelového bazénu a večer jsme vyrazili do starého města Al-Balad na večeři a procházku tamními uličkami. Některé budovy tu jsou víc nakřivo než šikmá věž v Pise a reálně hrozí, že vám něco spadne na hlavu. Vtipně působí i to, že u mešity je krásný zelený trávník, ovšem ohraničený nevkusným plotem — snad aby místní náhodou nenapadlo si na něj sednout. Vždyť mohou posedávat na betonových pláccích.
V Al-Balad jsme se rukama nohama snažili objednat večeři, starší pán u pultu zřejmě neznal ani vlastní menu a nakonec jsme dostali sotva polovinu toho, co jsme chtěli. Navštívili jsme jedno podivné muzeum s křivými podlahami a pár židlemi v koutě, prošli si chaotické trhy jako vystřižené z Marrákeše a večer zakončili v parádním Muzeu Rudého moře, které bylo oproti tomu předchozímu zdarma a nesrovnatelně lepší.
Další den jsme vstávali už o půl sedmé, abychom se stihli nasnídat a nechat odvézt taxíkem na sever od Džiddy, kde nás čekal snorchlovací výlet lodí na moře. Kromě nás jeli — i když potápět se s bombou — autistický Polák v našem věku a saudský pár. Kuba hned z fleku udělal menší faux pas, když podal ruku ženě onoho Sauda. Naštěstí to zachránil Polák příhodnou hříčkou: víte, že česky se strawberry řekne jahoda, jenže polsky jagoda je borůvka?
Nejdřív jsme zajeli na dvě hodiny k vraku. Bylo fajn, že tam kromě nás vůbec nikdo nebyl, jen jsme si museli zvyknout na pořádnou hloubku pod sebou. Naštěstí byl kousek od vraku korálový útes, kde jsme nakonec snorchlovali většinu času. Voda byla na delší plavání překvapivě studená, něco kolem pětadvaceti stupňů. Na druhé zastávce u korálového ostrůvku jsme s Kubou kousek od sebe zahlédli murénu na lovu a o něco hlouběji i žraloka lagunového. Potápěči říkali, že jsme měli vážně kliku — sami viděli kromě obligátních rybiček jen jednoho rejnoka.
Teď jsme zpátky na hotelu, cestou jsme se zastavili v americké palačinkárně IHOP, kde nás obsluhoval Filipínec, a večer nejspíš ještě zamíříme k promenádě. Zítra letíme do Al-Uly, kde si půjčíme auto a budeme až do pátku konečně mobilnější.