Al-Ula

V neděli večer jsme si po večeři ještě jednou zašli na promenádu. Infrastruktura je ovšem v pětimilionové Džiddě vážně k pláči — z večeře jsme zase nemohli jít pěšky, protože tu nemají podchody ani nadchody a přes hlavní dopravní tepny se prostě nedá dostat. Místo třiceti minut chůze bychom se na promenádu trmáceli dvě hodiny. Taxík nás tam sice odvezl asi za dvanáct minut, ale než jsme nějaký sehnali, trvalo to opět dvacet.

Pondělí jsme začali klidněji, po snídani jsme se chvíli věnovali svým věcem a pak vyrazili kolem poledne na letiště, abychom krátkým letem přeskočili do Al-Uly. Trochu jsem litoval, že jsem si nepřibalil do příručního batohu svetr — zdá se, že tu všude drží klimatizaci na patnácti stupních a letiště nebylo výjimkou.

Po příletu jsme si půjčili auto a vydali se za západem slunce k Elephant Rock. Je znát, že zemi otevřeli turistům teprve v roce 2019 a teď se snaží seč mohou — parkování bylo zadarmo, žádný vstup jsme neplatili a ještě jsme mohli posedávat na pěkných nových sedačkách a dát si burger. Tedy aspoň Kuba si dal, pro mě měli tak maximálně zmrzlinu. Pohled na kámen připomínající slona ve zlatém světle zapadajícího slunce ovšem stál za to.

Po setmění jsme ještě zajeli do místního Starého města, kde zrovna probíhal nějaký kulturní festival. Bylo moc příjemné, že všude svítila jen tlumená světla — oproti Džiddě jsme tak konečně viděli i hvězdy. Celé Staré město mělo skvělou atmosféru a naprosté minimum lidí. Všichni jsou tu ochotní a skoro až japonsky úslužní.

Úterý jsme měli nabité, celkem nás čekaly tři různé výlety v Hegře a okolí. Hegra je saudská obdoba Petry, postavili ji Nabatejci — titíž, kteří stavěli právě i Petru. Výlety byly celkem pěkné, Petře se ovšem rovnat nemohly. Jeli jsme autobusem převážně s důchodci, během dvou hodin jsme čtyřikrát zastavili, vystoupili, vyslechli si výklad a pak měli dlouhou chvíli na fotky. Nikam se moc nechodilo a hrobky i další zajímavá místa byly dost roztahané.

K večeři si Kuba ve Starém městě dopřál špagety s velbloudem, já zůstal konzervativně u rizota. Teď odpočíváme v chatce a večer nás čeká ještě poslední výlet — noční Hegra. Zítra se přesouváme do Mediny, takže nás čeká malý roadtrip. Líbí se nám tu, je to jiné, no, a týden je tak akorát. Ostatním bych ale spíš doporučil Jordánsko — po všech stránkách lepší a podobné.

Včerejší noční Hegra byla skvělý zážitek. V devět večer nás koňské povozy odvezly za úplné tmy k nabatejským hrobkám, které byly nádherně nasvícené. Cesta k nim byla lemovaná tlumeným osvětlením, ze skrytých reproduktorů hrála nenápadná melodie a celé to dokreslovalo atmosféru. Po cestě se kouřilo z kadidlových talířů a místní v dobových kostýmech — dokonce i ženy, žádný nikáb! — nás vítali dvojjazyčnou divadelní inscenací. Pak jsme měli volno na procházku maketou dobového trhu, která na divadlo volně navazovala. Uprostřed vytvořeného náměstíčka ležely k sezení polštáře a čekalo drobné občerstvení. Přisedl si k nám milý pár v nejlepších letech — dvojice zubařů ze Sydney, kteří byli v Saúdské Arábii kvůli konferenci v Rijádu. Na podzim prý chystají cestu na další konferenci do Prahy, tak jsme jim slíbili pár tipů. Příjemné setkání uprostřed pouště.

Dnes nás čekal roadtrip do Mediny, který se nám ovšem pořádně zkomplikoval. Nejprve jsme po snídani vyrazili na půlhodiny vzdálenou krásnou vyhlídku, jen škoda, že viditelnost nebyla nejlepší. Cestou jsme potkali nezvykle hodně policejních aut.

Z vyhlídky jsme se vrátili směrem k ubytování a kousek za něj, abychom navštívili dechberoucí Marayu — koncertní síň postavenou uprostřed pouště celou ze zrcadel. Při vjezdu do areálu nám ale vojáci řekli, že si nejdřív musíme koupit lístek v návštěvnickém centru pětadvacet minut zpátky. Tam a zpátky jsme jezdit nestihli. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Objeli jsme tedy areál ke druhému vjezdu, Kuba si připravil v mobilu snímek obrazovky náhodného ubytování z areálu na Bookingu a vojákům u brány jsme namluvili, že míříme do tamního luxusního hotelu, ať nás laskavě pustí. Chvíli zkoumali Kubův telefon, zřejmě z toho moc moudří nebyli, trochu pochybovačně si prohlíželi naši omlácenou Corollu — ale snad bychom před Alláhem nelhali, že ano. Pustili nás dál. Jen nám pořád vrtalo hlavou, co tu všude pohledávají ta policejní auta.

Maraya byla impozantní, trochu přepálená, ale kdy už člověk něco takového uvidí, že. Potkali jsme u ní jen pár turistů. Po několika obligátních fotkách jsme zamířili z areálu ven a hurá na roadtrip — jen jsme se cestou chtěli zastavit na rychlý oběd ve Starém městě. Policejních aut ovšem stále přibývalo, napočítal jsem jich už pětatřicet.

Zaparkovali jsme, oběd byl výborný. Vracíme se k autu, vyjíždíme k východu z parkoviště — a ten blokuje policejní vůz. Řekli nám, že nikdo nesmí odjet, ať počkáme zhruba hodinu. Nechápali jsme proč, Kuba se dožadoval vysvětlení, ale policista do něj začal strkat, tak toho radši nechal.

Nakonec jsme zjistili, že je v Al-Ule zrovna na návštěvě britský princ William a všechny ty taškařice jsou kvůli němu — silnice musí být kvůli bezpečnosti úplně volná. Čekali jsme nakonec skoro tři hodiny. Konvoj projel zhruba v polovině čekání, ale protože u saudské policie zřejmě pravá ruka neví, co dělá levá, trvalo ještě dlouho, než nás na silnici pustili. Uvízli jsme tak ve Starém městě spolu s ostatními turisty i místními, kteří se vraceli z nákupů, a nemohli vůbec nic dělat. Dost nepříjemné, ale aspoň jsme nikam nepospíchali — jiní turisté potřebovali na letiště a kvůli téhle blokádě zmeškali letadlo.

Vyjeli jsme až pozdě odpoledne. Cesta nebyla nijak zajímavá, ubíhala nevýraznou pouštní krajinou, jen občas jsme minuli stádo dromedárů. Do Mediny na hotel jsme dorazili utahaní až po osmé večer a výborně se najedli v nedaleké pákistánské restauraci, kde se mísila spousta kultur včetně Súdánců a Afghánců — Medina je kvůli Prorokově mešitě extrémně kosmopolitní město.