Medína

Medina je dost divoká. Je tu bezpečno, ale připadáme si, že nesmírně vyčníváme — za dva dny jsme nepotkali jediného Evropana. Zato se tu mísí islámské kultury z celého světa. Saúdové tady skoro nejsou, zato jsme se dozvěděli, že v zemi pracují statisíce dělníků z Bangladéše, a právě v Medině je to hodně znát.

Zpětně už ani nechápeme, co nám vadilo na infrastruktuře v Džiddě — tady je to ještě horší. Navíc je všude spousta odpadků a parkuje se na neudržovaných pozemcích mezi pobořenými domy. Nejlepší restaurace tu jsou tak na úrovni těch nejhorších v Praze, ale aspoň zažíváme tu pravou, neučesanou kulturu. Mají tu úplně jiné chutě, jíme prakticky výhradně v pákistánských restauracích — a Alláh nás za to pak trestá častými návštěvami záchodu.

Ve čtvrtek jsme se vypravili k ohromné Prorokově mešitě, která pojme až milion věřících a modlitba u ní se prý počítá za tisíc běžných. My jako nevěřící dovnitř nesměli. Jak se blížil čas jedné z pěti denních modliteb, začalo se obrovské náměstí plnit lidmi. Nakonec tam byla hlava na hlavě, tisíce, možná desítky tisíc klečících na kobercích. Ještě než modlitba začala, odchytli nás vojáci, zkontrolovali pasy a z areálu nás vykázali — natáčeli jsme tedy aspoň zvenku. Z toho, jak se ten zástup lidí na zvolání „Alláhu akbar" současně klaněl k zemi, šel člověku tak trochu mráz po zádech.

Z dalších střípků — za plnou nádrž Coroly jsme v přepočtu platili sotva pár stovek, to se vyplatí. Restaurace, kavárny i obchody se každý den pětkrát úplně zavřou kvůli modlitbám, ani do místního Carrefouru jsme se odpoledne dostali až po delším čekání. Je tu spousta koček, zato psy jsme viděli jen dva, a to za městem. A domluvit se anglicky bývá pořádný oříšek.

Teď už jedeme vlakem zpátky do Džiddy. Po příjezdu a ubytování míříme na závod Formule E — to je elektrická varianta, jezdí v ní často bývalí piloti F1 a vozy dosahují až 280 km/h. Zítra už nás čeká jen závěrečný odpočinkový den někde v plážovém klubu.